Josef Tříška vozí na kutnohorskou pouť kolotoče už přes 40 let. Zdejší „štace“ se podle něj v mnohém vymyká. Jak se za tu dobu změnila? A jak provozovatel třiceti atrakcí žije, když zrovna není na „štaci“?
Které atrakce zde vaše rodina provozuje?
Labutě, Extrem, Bobová dráha, Autodrom, Breakdance, Strašidelný zámek a pak různé pro malé děti, silové automaty a tak. Dohromady jich máme asi třicet.
Kam kromě Kutné Hory ještě jezdíte?
Kolín, Nymburk, různě. Na Matějskou ne, ta se nám kryje s Kutnou Horou.
V čem se kutnohorská pouť liší?
Z těch, kam jezdíme, je největší. Také je to jediná pouť, kam lidi, i když je horší počasí, přijdou.
Mění se to nějak během let ten „žebříček nejoblíbenějších atrakcí“?
Ani ne, největší zájem je dlouhodobě o takové ty adrenalinovější. Na autodrom, horskou dráhu nebo řetízkový kolotoč se chodí pořád. Neustále se ale také snažíme pořizovat nějaké novinky. Teď nám nejvíc frčí breakdance nebo K2.
Jak dlouho už po poutích jezdíte?
Věnovali se tomu už moji rodiče, jezdil jsem s nimi od narození. Když jsme sem jezdili ještě s otcem, tak čtyřicet let dozadu, jezdívala auta po té silnici, kde je dnes během pouti pěší zóna. Ta hlavní silnice vedoucí okolo benzinky a k sedlecké katedrále tu nebyla. Pouť se soustředila okolo restaurace U Lva. Tamhle dole byl takový dolík od Sokolovny, tam stávaly tak tři atrakce. Na té Závisti, tam byla taková krinolína a Twister. A nějaké střelnice – to bylo všecko. Postupem času, jak udělali tu novou silnici, se to přenášelo víc a víc sem na tu louku.
Je to vaše hlavní, jediné povolání?
Ano, ale dneska atrakce už spíš organizuji. Děláme to celá rodina, pracuje nás tu tak dvacet. Já sám mám šest dětí a všechny tu pracují. A pak najímáme brigádníky.
Co vás na té práci baví?
Člověk se do toho musí asi narodit. Mě to prostě baví, ten adrenalin, vidět, že se lidi baví, no a nějaké peníze to taky vydělá. Štace máme víceméně rozdělené s ostatními rodinami, co atrakce provozují, a různě se domlouváme, kdo koho kam přibere, aby se věci moc nedublovaly. Třeba tady v Kutné Hoře jsou hlavně provozovatelé z Prahy a Hradce Králové. Baví mě také vymýšlet různé technické zlepšováky, jak atrakce upravit, aby se rychleji stavěly, aby člověk pak nezabral při stavění půl louky a dlouho na to nekoukal. Občas si říkám, jestli by nebylo lepší mít něco stálého, být na místě, živit se ve větším klidu. Tady jste pořád v napětí, jaké bude počasí a tak. Ale asi by mi to chybělo.
Co tu děláte, když zrovna nejsou lidi a máte pauzu?
Různé údržby, ty ale děláme samozřejmě i v průběhu sezóny a hlavně v zimě. Lidi si někdy myslí, že odjezdíme sezonu (ta trvá od Velikonoc do půlky listopadu), zajedeme do zimoviště, a máme klid, tak to ale vůbec není – musíme zas pracovat. Opravujeme, nakupujeme nové kousky, řešíme revize, které musí mít každá atrakce jednou za rok.
Co podle vás musí dneska provozovatel atrakcí umět?
No všechno (smích!) Od sváření po pravidla revizí, domlouvat štace… a mladí už dneska potřebují umět jazyky. Nakupujeme a prodáváme atrakce nebo náhradní díly i mezinárodně, z Německa, Itálie, přes internet, potřebujete se s nimi domluvit.
Na pouti spíte v obytných autech, jak bydlíte po zbytek roku?
Různě, někdo má byt, někdo dům, já třeba mám dům. A na zimu si pronajímáme pozemek i s halami, kde děláme údržbu, a zase jedeme dál.
A jak to řeší děti se školou?
Dřív chodily děti od poutě do školy v dané štaci a po pár týdnech se zas přesunuly do další školy. Bylo to fajn, že se děti od poutě s dětmi na štacích znaly, ale když byly co dva týdny v jiné škole, nebylo to co se vzdělávání týče ideální. V dnešní době už se to dělá jinak, když jsou děti malé, zůstává manželka doma a děti chodí do školy tam.
Je tu docela velký hluk, vnímáte ho vlastně ještě?
Když je člověk mladý, nevnímá to. Ale teď, když už jsem starší, to vnímám.
Jak si od něj odpočinete?
Jak? No zajdu za nimi, aby to ztlumili (smích). Ale ono taky když si na to zvyknete, tak vám to pak někdy chybí. Když jsme doma, kolikrát jsem z ticha nervózní. Nebo když někam přijdeme třeba do restaurace a sejde se nás tam pět šest z toho rámusu tady, tak na nás někdy blbě koukají, protože mluvíme hlasitěji.
Dělal jste u atrakcí celý život?
Jo, jednou jsem to změnil. Jezdil jsem po poutích se stánkem s halenkami. Jak ale začali jezdit Vietnamci, nedalo se jim konkurovat.
Byl jste se už někdy podívat v kutnohorské Barboře?
No jasně, byl jsem tam, i v Kostnici. A koupil jsme si i knihu o Kutné Hoře, kde se píše i o historii pouti. Během pouti se do města moc nedostanu, ale mám to tady rád.
