Ewa Zembok je divadelní režisérka a kreativní producentka, jedna ze zakladatelek pražského Divadla X10, která do roku 2022 patřila k pořadatelskému týmu Divadelního festivalu Kutná Hora. Ten se ve městě koná pravidelně od roku 2015 a prezentuje nezávislou divadelní tvorbu nejen z Česka, ale také ze Slovenska a dalších zemí střední a východní Evropy. V minulých letech se tak díky němu v Kutné Hoře představily například Divadlo X10, A studio Rubín, JEDL, Divadlo na Cucky, Spitfire Company nebo Divadlo Continuo a ze zahraničí například Slovenské národné divadlo, divadlo S.T.O.K.A. nebo divadla ze Slovinska, Bulharska či Běloruska. Letos v září čeká festival devátý ročník, během kterého v parku pod Vlašským dvorem opět vyroste divadelní šapitó, a návštěvníci budou mít možnost ochutnat to nejaktuálnější ze současné nezávislé divadelní tvorby.
Pojďme si na začátek říct, jak vůbec kutnohorský divadelní festival vznikl a kdo za tím stál. Bylas to ty?
U zrodu festivalu jsem nestála ani já, ani Divadlo X10, ale Kryštof Koláček. Ten je už několik let manažerem Divadla X10, ale s festivalem začal ještě dřív, než jsme navázali užší spolupráci. Kryštof jako kulturní manažer dlouhá léta pracoval pro městská i nezávislá divadla, mimo jiné například pro divadlo v Kladně nebo pro A studio Rubín, tedy známou undergroundovou scénu, a vždycky fandil nezávislé kultuře. A tenhle člověk společně se svým velkým kamarádem Vojtěchem Varyšem, enfant terrible divadelní kritiky, měli myšlenku udělat divadelní festival, který tu ještě nebyl. Nechtěli ale dělat další festival v Praze a uvažovali, kam do okolních regionů nebo měst by bylo zajímavé přivézt alternativní a nezávislé divadlo. Volba nakonec padla na Kutnou Horu, mimo jiné i díky její blízkosti k Praze, protože pro realizační tým je praktické, aby to z Prahy měl blízko.
Užší vazbu na Kutnou Horu tedy otcové zakladatelé nemají?
Ne, je bavilo do města, které je krásné a historické, přivézt rebelské divadlo. Věděli, že tento typ aktivit v Kutné Hoře není. První ročníky se konaly v centru, hrálo se třeba v zahradách GASKu, v bývalé synagoze, v kapli Božího těla, různě po městě a hodně i venku. Původní myšlenkou totiž bylo dostat nové divadlo do ulic a cílem byl dialog historického se současným.
Pak ale festival, pokud vím, na delší dobu zakotvil v pivovaru v Sedlci…
Byl to další krok, protože přišla potřeba akci konsolidovat na jedno místo a mít stálé zázemí, což mimochodem také umožnilo vozit větší věci. Letos to bude podruhé, co se festival znovu vrátí do centra. Tohle rozhodnutí pomohlo překonat prostorové a technické limity, které stanovil pivovar. Navíc se podařilo navázat spolupráci s Tylovým divadlem, která bude dál pokračovat. Pomyslným festivalovým centrem je ale šapitó v Breüerových sadech.
Jak je to s publikem? Našli si už místní na festival cestu?
Většina diváků jezdí z Prahy, loni jsme měli i početnou skupinu z Brna. Diváků z Kutné Hory sice přibývá, ale přespolní stále tvoří většinu návštěvníků a je třeba přiznat, že dostat na nezávislé divadlo místní publikum je trochu oříšek. Loňský návrat do centra ale pomohl, místní teď mají mnohem větší šanci na festival narazit.
Mohla bys trochu představit dramaturgii festivalu? Co tam diváky čeká?
Jednoduše by se dalo říct, že autorská tvorba, současná dramatika, texty soudobých autorů. Festival se soustředí na současná témata týkající se sociální a lidské situace obecně, takže na programu třeba nenajdete historické látky. První ročníky byly sestavené z inscenací spřátelených souborů, protože jedině tak bylo možné festival realizovat. Třeba Divadlo X10 od začátku festival podporovalo v tom, že poskytlo techniku a jezdilo hrát buď bez nároku na honorář, nebo jen za náklady. Už od začátku mělo na festivalu své místo slovenské divadlo, třeba legendární nezávislá scéna S.T.O.K.A. Pak se akce začala rozšiřovat o větší zahraniční hosty. Charakterizuje ji myslím to, že vozí věci, které tu jinak divák nemá vůbec šanci zažít. Zajímá se o země, které tu nejsou zastoupené – Bulharsko, Slovinsko, pozvánku dostali běloruští umělci. Střední a východní Evropa. Nezávislý sektor. Podle mě je to pro kutnohorské diváky příležitost vidět kulturu, za kterou by jinak museli do Prahy.
Už je jasné, co nabídne letošní program?
Bude to devátý ročník, a co se týče zahraniční účasti, půjde o bavorskou edici. Asociace nezávislých divadel ČR navázala spolupráci s Bavorskem a díky tomu k nám přijede výběr z nezávislých bavorských divadel. Já s mojí platformou Rekultur přivezeme představení připravené nizozemskou skupinou United Cowboys, které vychází z tance a vizuálního umění. Osobně bych ho popsala jako živý obraz, do kterého lze vstoupit a zase z něj vystoupit. Pro diváka je to ale bezpečný prostor v tom smyslu, že se od něj nevyžaduje žádná interakce. Z české scény se vybírají jen inscenace z poslední sezóny, vždycky tedy jde o novinky a nikoli starší věci. Jisté je třeba to, že svou další novinku přiveze Divadlo X10, což je možná dobrý tahák, protože je v Cenách divadelní kritiky opět nominované v kategorii divadlo roku.
Divadlu X10 se evidentně daří dobře, že?
Divadlo X10 loni oslavilo deset let existence. Založily jsme ho tři ženy, společně se současnou ředitelkou Lenkou Havlíkovou a herečkou Annou Císařovskou jsme ho vydupaly ze země. Ušlo mezitím dlouhou cestu a jeho velké plus spočívá v tom, že nikdy neustrnulo a nestagnovalo, nikdy nebylo spokojené samo se sebou. Mohlo zůstat ve své etablované pozici a pokračovat v tom, čím se do ní dostalo, ale to nechtělo. I proto se dál daří lákat největší režijní jména, jako je třeba Dušan D. Pařízek. Ten pro X10 připravil představení Moskoviáda a Na západní frontě klid/Zelené koridory.
V Kutné Hoře jsi v roce 2022 připravovala i komunitní projekt Po páté odpoledne, s nímž jsi oživila bývalou prodejnu obuvi v Tylově ulici. Chystáš něco dalšího?
Projekt Po páté odpoledne byl první v rámci mojí produkční platformy Rekultur. Skrze ni se snažím podporovat projekty různého druhu, ať jsou to ty s přesahem do veřejného prostoru nebo samozřejmě i divadelní představení. Loni jsem třeba vyprodukovala představení s běloruskými umělci v exilu, kteří doma vůbec nemůžou tvořit. To má dobré ohlasy a letos jedeme na turné do Polska. Chystám ale i projekt přímo do Kutné Hory, který je rozplánovaný až do roku 2025. Půjde o zajímavý tvar takzvané divadelní instalace. Stojí za ním režisérka Apolena Vanišová, kterou zajímají tyto experimentální tvary a věnuje se jim i ve své dizertaci. Jejím hlavním tématem je péče a sebepéče nebo i ústavní péče, a právě té se týká kutnohorský projekt. Připravujeme ho ve spolupráci s výchovným ústavem.
Můžeš to trochu přiblížit? Divadelní instalace je pro mě dost neznámý pojem.
Základem jsou workshopy s kluky z výchovného ústavu, kteří se na ně dobrovolně přihlásili. Tento rok mají být dva veřejné výstupy z workshopů, které povedou k realizaci divadelní instalace v roce 2025.
Přesný tvar a formát instalace se budou hledat společně. Vizuální stránka instalace bude vycházet z toho, že skupina představuje pro dítě přirozenější prostředí než pro dospělého. Otisk naší divadelní skupiny tvořené klienty výchovného ústavu bude tvořit jádro instalace, kde se divák bude ocitat jakoby v centru skupinové hry, jejíž jednotliví aktéři budou zpřítomněni prostřednictvím videoprojekce na stěnách výstavního prostoru.
Jde tedy trochu i o určitý druh terapie?
Ano, pracujeme s metodou DVT (Developmental Transformation, v Česku známou také jako Vývojové proměny). Jde o skupinová setkání, kde se přehrávají určité situace, dochází k různým interakcím, odhalují se tak třeba mechanismy chování. Umělecké prostředky umožňují dětem absorbovat a zpracovávat prožitá traumata, úzkosti a konflikty a nabízí emoční uvolnění a ventil.
V kutnohorském výchovném ústavu mají výbornou vychovatelku Bohdanu Košťálovou, která sama dělá amatérské divadlo, je do toho zapálená a vidí v tom potenciál. Naše nabídka divadelně-terapeutických setkání je něco, co výchovný ústav přivítal. Kromě režisérky se jich účastní i herec Jan Bárta, který s metodou DVT sám pracuje. Jsem ráda, že se ten projekt úspěšně rozběhl, protože za poslední léta už jsem si ke Kutné Hoře vytvořila vztah a přišlo by mi škoda ho dál nerozvíjet.
