Rozhovor s Editou Dvorskou, předsedkyní spolku Stříbrná Kutná Hora, o tradici Královského stříbření, historické paměti místa a přáních, která se plní.

Červen je v Kutné Hoře dlouhodobě spojený se Stříbřením, letos to bude už třicátý ročník. Řekla bys mi, kdy ses do pořadatelského týmu dostala ty a jak k tomu došlo?
V přípravném týmu jsem od roku 2015. Vybavuju si ale přesně okamžik, když mi bylo asi dvacet, přijela jsem do města na Stříbření, stála jsem někde uprostřed dění, dívala se kolem sebe a říkala si, že je to něco úplně neskutečného, že je to „wow“. Dokážu si tu chvíli vybavit do úplných podrobností, vím, co jsem tehdy měla na sobě, s kým jsem tam byla, co jsme řešili. Udělalo to na mě dojem a říkala jsem si, že každý Kutnohorák určitě chce být podobné věci součástí. Tedy já jsem na to určitě myslela a říkala jsem si, že by to bylo skvělý. Dojetí prožívám doteď každý rok – když zaznívají na úvod Stříbření fanfáry, tak mám vždycky husí kůži a slzy na krajíčku.

Po tom prvním zážitku ale trvalo ještě docela dlouho, než ses do příprav Stříbření reálně zapojila. Kdo ti tu nabídku dal?

Uplynula řada let, a když jsem pracovala v TPCA, tak tam dorazila žádost, abychom Stříbření finančně podpořili. Okamžitě jsem se toho chopila a nakonec jsme dojednali spolupráci. Díky tomu jsme se pak vypravili do Kutné Hory a při rozhovoru na Hrádku jsem se tehdejší ředitelce Muzea stříbra Světlaně Hrabánkové svěřila s tím, že Stříbření považuju za skvělou akci. A že kdyby něco do budoucna potřebovali, tak ať se na mě obrátí, protože jsem nadšenec. Pak jsem z TPCA odešla, narodila se mi dcera, a když jí byl rok, tak mi paní Hrabánková zavolala s tím, že se jim v muzeu uvolnila pozice na PR a komunikaci a jestli bych se toho nechtěla chopit. Domluvily jsme se na částečný úvazek, a tak jsem se posléze dostala i ke Stříbření.

Pustit se do něčeho takového s ročním dítětem je docela odvaha…

Myslím, že díky mateřství jsem spíš o to víc vnímala tu tradici a ještě se zvýšil můj obdiv k tomu, jak Stříbření funguje. Chtěla jsem, aby to měly možnost zažít i moje děti, aby věděly, že žijí ve městě, kde se děly významné historické události. Zároveň ale nebudu tvrdit, že je to všechno „levou zadní“ (smích). Je to hodně práce především ve volném čase, nějaký ten stres, vlastně dost stresu, to k tomu prostě patří. Je to možná staromódní a naivní, ale v tomhle musíš mít kus srdce.

Jinak Stříbření je akce postavená skutečně na pevných základech, pracuje se s historickými prameny, dodržují se i nuance, třeba co se týče dobové mluvy. Je to vlastně velmi edukativní záležitost, pokud to člověk vnímá. Nehrajeme si ale ani na živou historii ani na vzdělávací agenturu, a tak se pořád snažíme najít rovnováhu mezi atraktivitou pro diváka a faktografickou přesností. Na to dohlíží především autorka scénáře Světlana Hrabánková. 

Mluvíš o tom dost vášnivě, máš k tématu středověkých dějin nějaký bližší vztah?

Dějepis mě bavil ve škole, ale nejsem tím nějak extra potrefená. Je to pro mě hodně spojené s místem, cítím, že historie se do něj propisuje, že v ní žijeme, že má dopad na naši současnost. Takže můj zájem není téma historie a středověku jako takové, ale ve spojení s místem je to pro mě důležité.

Přijde mi úplně přirozené, že když člověk někde žije, měl by o tom místě něco vědět. Taky proto jsem se před 13 lety, když jsme se sem přistěhovali, procházela po městě s legendární knihou Kutnohorský poutník, abych se tady se vším pořádně seznámila, a dneska už mám doma celou regionální knihovničku. Naposledy jsem tu totiž trávila čas jako dítě, chodila jsem tu do školky a pamatovala jsem si Kutnou Horu z 80. a 90. let jako strašidelné, ošklivé město. 

Jak to vůbec je s pořadatelstvím Královského stříbření, kdo za ním konkrétně stojí?

Od samého začátku akci organizoval zapsaný spolek Stříbrná Kutná Hora. Předsedkyní spolku byla dlouho právě Světlana Hrabánková a teď jsem takovým pokračovatelem já. Stříbření nikdy neorganizovalo město, přestože si to dodneška hodně lidí myslí, včetně místních. Asi i proto, že je to dlouhodobě taková vlajková loď Kutné Hory, která přispívá k propagaci a budování image města. Město Stříbření ale dlouhodobě podporuje a osobně si vážím jak této podpory, tak dobré spolupráce s vedením i jednotlivými úředníky na mnoha odborech, se kterými při přípravách přicházím do kontaktu. 

Na začátku, v 90. letech, bylo Stříbření něco jako zjevení, tehdy takové akce vůbec nebyly. Dnes je situace jiná a historických slavností je celá řada, jejich kvalita a koncepce je ale kolísavá. A podle mého názoru se žádná z nich se Stříbřením moc nedá srovnávat. To, co tady máme, vnímám jako něco unikátního. Lidé to už ale díky té dlouhé tradici vidí jako samozřejmost.

Máš jako předsedkyně spolku ambici Stříbření nějak měnit nebo někam posunout?

Je jasné, že koncept celé akce se nemění a ani měnit nemůže, protože je založený na historických událostech. Točí se kolem toho, že do města přijíždí král a že divák se tu stává svědkem všeho toho, co tady kdysi mohlo probíhat. Od uvítacího ceremoniálu, přes rytířské souboje a turnaje na koních až po hodování a dvorskou slavnost, mši nebo pře měšťanů, které král během soudu rozhodoval. Upravovat ale lze samotný obsah, scénář, jednotlivé scény, mění se hudba, tance nebo kostýmy. Choreografie turnaje může být také odlišná. Úplně nové bude letos třeba vystoupení nazvané Hodina lovu, kde ukážeme lov na koni, budou tam vidět zbraně, draví ptáci a psi. A ano, mám nějakou dlouhodobou vizi, představu, ale k jejímu naplňování vede ještě dlouhá cesta.

Nové je taky spojení s herními vývojáři z Warhorse Studios, kteří letos plánují napjatě očekávanou premiéru pokračování populární hry Kingdom Come: Deliverance II., jež se zčásti odehrává právě ve středověké Kutné Hoře…

Toho partnerství si hodně vážím a zdá se mi, že stejně jako my jsme tak trochu blázni, jsou blázni i oni – v tom dobrém samozřejmě. V tom jsme se potkali a dobře si rozumíme. Líbí se mi, že je to přirozené a naprosto logické spojení. Mimo jiné i proto, že Kingdom Come se pohybuje ve stejném historickém období. Na Stříbření to může přilákat i lidi, kteří by třeba jinak nepřijeli, musíme to ale vyvažovat a myslet na to, abychom novotami neodradili diváky, kteří sem pravidelně jezdí třeba desítky let.

Má Stříbření takových věrných diváků hodně?

Máme diváky, mnohdy celé rodiny, kteří jezdí rok co rok a třeba i hodně zdaleka. Za sebe vidím velkou část návštěvníků už jako jakousi komunitu. Můj osobní cíl ale je také se více přiblížit Kutnohorákům. V rámci Kutné Hory někteří Stříbření vnímají jako akci pro turisty, ale chceme jim ukázat, že ta lokální rovina je pro nás důležitá. Pro letošek jsme vyhlásili dětskou výtvarnou soutěž, v knihovně jsme pořádali tematické přednášky pro veřejnost, připravena je také soutěž o vstupenky na zahradě DDM a snažíme se vyjít vstříc i cenou vstupného. Moje snaha je držet ceny co nejníž, aby akce byla dostupná pokud možno všem. Za posledních deset let se proto ceny zvýšily jen nepatrně, zavedli jsme rodinné vstupné a dál zvýhodňujeme návštěvníky, kteří na akci přijedou v kostýmu.

A kolik tedy letos vstupenky stojí?

Celodenní vstupenka pro dospělého stojí 250 korun s tím, že program začíná ráno v 10 a končí o půlnoci. Porovnejte to s tím, kolik dnes dáte za lístek do kina nebo na koncert. Rodinná celodenní vstupenka stojí 700 korun a na místě je další zvýhodnění pro kutnohorské rodiny, které platí ještě o stokorunu méně. Příjem ze vstupného je pro spolek podstatný. Využíváme dotace, máme nějaké peníze od partnerů ze soukromého sektoru, ale příjmovou stranu musíme naplnit i vstupným, protože celkové náklady jsou vysoké. Jezdí sem účinkující, kteří jsou nejlepší v republice, profesionálové, kteří natáčejí filmy v různých zahraničních koprodukcích a podíleli se a stále podílí na známých titulech. Nejsou to žádní hobíci a díky tomu ta akce má také dobrou pověst a úroveň. Zároveň to ale na druhé straně samozřejmě přináší nemalé náklady.

A propos, tebe taky na Stříbření potkáme v dobovém oděvu?

Já tam samozřejmě taky běhám v kostýmu, hlavně proto, že by mi připadalo hloupé být tam v džínách. Ale neprožívám to tolik. Za ta léta mám kostýmů už víc, většina jich je mojí vlastní výroby. Co konkrétně si letos vezmu na sebe, ale závisí na tom, jestli se do toho vejdu (smích).