To byla taková náhoda. Já fotím asi tak sedm let, opravdu často. Ne tedy každý den. Ale vždycky, když se mi zdá, že to za to stojí, tak vytáhnu foťák a fotím. To, co se mi povede a co se mi líbí, si vystavím v práci. V kavárně jsem skoro pořád a ráda si sem něco dám, abych se na to mohla dívat. A asi i proto, aby to viděli ostatní. Když jednou do kavárny přišla paní Dagmar Ostřanská (vedoucí radničního odboru školství, kultury a cestovního ruchu, pozn. red.), moc se jí to líbilo a řekla: Uděláme výstavu. Třikrát jsem odmítla kvůli tomu, že focení vnímám jako velmi osobní věc, ale pak jsem si řekla, proč ne – vždyť já už teď ty fotky vystavuji v malém v kavárně, tak proč ne ve větším.
Čím fotíš?
Výhradně na instax. Fotografie mě vždycky fascinovala, asi nejvíc z výtvarného umění, ale o klasickém fotoaparátu jsem nikdy neuvažovala, protože neovládám tu techniku. A hlavně mi to připadá zdlouhavé. Já totiž mám potřebu vidět svou fotku fyzicky okamžitě. Mám prostě už takovou povahu, že chci všechno rychle, a to mi tenhle způsob focení umožňuje, výsledek mám v ruce během několika minut. Když jsem před sedmi lety náhodně v nějakém obchodě viděla instax, pochopila jsem, že díky téhle technologii se teď můžu do focení pustit, a zatoužila jsem ho mít. Dostala jsem ho pak od manžela jako dárek k narozeninám a byla to láska na první pohled.
Je ještě něco, co tě na instaxu baví – tedy kromě té zmiňované rychlosti?
Mám ráda, že tu konkrétní fotku už nemůžu nijak změnit. Připadá mi jedinečné, že mám vždycky jenom jeden pokus. Teď se sice prodávají pokročilejší modely, kde se člověk může na ten obrázek podívat předtím, než mu ho aparát vytiskne, takže ho může upravit nebo smazat, ale můj starší typ tuhle možnost nedává a to se mi líbí. Navíc hraje roli i to, že focení na instax není nejlevnější a člověka to nutí přemýšlet, co vyfotí.
Je pravda, že tohle jde trochu proti trendu digitální fotografie, kdy si můžeš kdykoli a kdekoli fotit třeba mobilem, snímků si udělat hodně a pak teprve vybrat ten, který se nejvíc povedl…
No ano, tohle s instaxem nejde. Já do toho musím dát opravdu všechno a být si naprosto jistá, že zrovna teď, v tom daném okamžiku, to bude ten nejlepší snímek, že tohle světlo potřebuju, nemůžu na nic čekat. Musím si kleknout do trávy, lehnout si k rybníku, musím přinutit lidi, co jdou se mnou na vycházku, aby zastavili a počkali…
A jak často na tebe tedy lidé musejí čekat? Vyfotíš třeba deset fotek za odpoledne nebo jenom jednu?
Já si to opravdu hodně rozmýšlím, při jedné příležitosti vzniknou tak nanejvýš čtyři fotky. Mám dojem, že víc nádherných okamžiků člověk v tak krátkém časovém úseku ani najít nemůže. Navíc je to pro mě i náročné, do focení dávám spoustu energie a vždycky si usilovně přeju, aby to vyšlo. Takže mě to i vyčerpává. Párkrát cvaknu a jsem strašně unavená.
Když do toho takhle investuješ, jak potom neseš, když se fotka nepovede?
Že se fotka nepovede, se samozřejmě stává. Já se na ni pak ani nechci dívat, rozstříhám ji, aby ji neviděl ani nikdo další. Moje hlavní myšlenka je okamžitě tu fotku zničit, protože se stydím. Někdy se mi fotka sice nelíbí, ale druhý den už si říkám, že to, co se mi na ní původně zdálo nepovedené, je naopak přesným zachycením chvíle a její barevnosti. To si občas člověk uvědomí až s odstupem. Protože fotka často nevystihuje realitu, ale snovou atmosféru a nějakou vnitřní krajinu.
Z toho, co vídám v kavárně a co je teď vidět i na výstavě, usuzuji, že nejradši fotíš venku v krajině. Je to tak?
Je to asi paradox, protože instax byl původně zamýšlený hlavně pro focení v interiéru, focení lidí, třeba na oslavách, narozeninách nebo svatbách. Taky jsem tak začínala. V práci jsem fotila některé milé zákazníky, hlavně děti, a pak jsem jim ty fotky rozdávala nebo jsem si je vystavila do vitríny. Portréty se s instaxem dělají snadno, málokdy se něco pokazí. Od focení venku mě všichni zrazovali. Tvrdili, že když třeba budu chtít na horách vyfotit Sněžku, tak to bude k ničemu a nic tam nebude vidět. Ale ono tam vždycky něco je, a je to dobré. Ty fotky prostě mají neuvěřitelné kouzlo.
To ne, pro mě je focení forma deníku. Místo toho, abych si něco psala, tak fotím. A je to jediná forma deníku, kterou si zvládám kontinuálně vést.
Jak ty okamžiky do svého vizuálního deníku vybíráš? Co tě přiměje říct si: Tak a teď fotím?
Chci zachytit nějakou náladu, něco charakteristického pro konkrétní den. Pomocí obrázku si pak dokážu ten den, dny nebo týdny vybavit a vzpomenu si na všechno, co se v té době stalo. Ale nedělám to jen kvůli tomu, abych si všechno lépe zapamatovala, zároveň chci zachytit něco, co mi připadá krásné.
Mohla bys popsat, jak probíhaly přípravy na výstavu? Bylo těžké vybírat, co ukázat a co ne?
Bylo to jako na houpačce: byly dny, kdy mi to připadalo skvělé a těšila jsem se na to, až ty fotky někdo uvidí a co na to řekne. A pak zase byly dny, kdy mi připadalo skoro vyloučené, aby to někdo viděl a aby se ta výstava vůbec uskutečnila. Protože to celé je jen taková moje osobní záliba a nikdy jsem neplánovala, že by fotky mělo vidět víc lidí než třeba jen nejbližší rodina. Nakonec ale převážilo těšení.
Kurátorkou výstavy je Radka Zahradníková. Jaké to pro tebe bylo, když se na tvoje fotky najednou někdo díval nezúčastněnýma očima a viděl v nich možná něco úplně jiného než ty?
My jsme se hodně shodly, Radka často zvolila fotky, které se líbí i mně. U některých mne samozřejmě mrzelo, že je vyřadila, třeba proto, že podle ní záběr kazí nějaký rušivý vliv. To já tak nevnímám, větvička v záběru pro mě není problém. Přirozeně vyplynulo i uspořádání výstavy, které je víceméně zeměpisné. Daly jsme k sobě fotky hor, snímky ze severu Německa a z jižní Itálie, tedy z míst, která mám v Evropě nejradši.
Jsi velká cestovatelka?
Neřekla bych, cestuji hodně, ale pořád na ta stejná místa. Třeba na Rujanu, do Krkonoš nebo do Krušných hor. Ale fotky jsou pokaždé trochu jiné, i když jsou ze stejného místa. Protože mě pokaždé zajímá a nadchne něco jiného.
Ta výstava má podle mě v sobě něco velmi inspirativního díky tvému příběhu, který říká, že člověk se vlastně může umělcem stát kdykoli. I kdyby to mělo být jen na chvíli. A je k tomu potřeba jen to, aby někdo tu kvalitu v jeho tvorbě uviděl, protože jemu často to, co dělá, vůbec pozoruhodné nepřipadá.
Já o sobě nechci mluvit jako o inspiraci a o umělci už vůbec ne. Ale díky výstavě si to můžu na malou chvíli vyzkoušet. Nedělám to proto, abych se nějak prosazovala, jen jsem kývla na výzvu, která přišla.
Čeká zájemce o výstavu nějaký doprovodný program?
Chystáme vycházku s instaxem po Kutné Hoře a blízkém okolí. Samozřejmě může přijít i ten, kdo foťák nemá. Sejdeme se v neděli 14. dubna odpoledne, vydáme se na procházku a zkusíme něco vyfotit. Snad bude počasí přát, ale z mé zkušenosti počasí přeje vždycky. Protože nejjasnější obloha není zárukou dobré fotografie. Na závěr si přátelsky popovídáme o tom, co kdo vyfotil. Chci také upozornit na to, že na výstavě bude pár mých fotografií ke koupi. Výtěžek půjde na charitu, konkrétně peníze dostane Česká společnost ornitologická. Velmi se mi líbí jejich aktivita, kdy vykupují pozemky, na kterých potom budují ptačí parky – takhle fungují třeba Josefovské louky nebo Zbudovská blata, možná vznikne nějaký další.
A fotíš někdy ptáky, když je máš tak ráda?
Ne, nikdy, oni jsou na mě moc rychlí. Spíš krajinu, výjimečně rostliny, ale zvířata kromě vlastních domácích mazlíčků nikoli.
